Zahradu máme rozdělenou
Do naší zahrady ve svahu chodíme rádi a rádi se o ni staráme. Za těch deset let se nám trochu rozrostla 😉 a tak je velkou výhodou, že jsme si péči o ni hned na začátku rozdělili. Tak nikdo tomu druhému „neleze do zelí“ a naše zahrada jen prosperuje.
Už párkrát jsme měli možnost se z donucení přesvědčit, že naše malé hospodářství je skutečně dělané pro dva a jeden sám to zkrátka všechno nezvládne obhospodařit. Protože kromě běžného „zahradnického roku“ s kolotočem výsevů a výsadeb, zalévání a sklizně úrody jsme stále ve fázi budování našeho „domova důchodců“, jak se vyjádřil jeden pán z příbuzenstva 😀 Tak snad potom to bude jednodušší a snazší, až bude všechno vybudované. Pokud…
Tedy jak máme naši zahradu rozdělenou? Podle parcel? Ne. Podle rovnoběžek (jako Korea)? Ani tak ne. Snad podle poledníku? Kdeže. Podle kořenů. Tedy podle toho, zda daná „věc“ má kořeny, nebo ne. Všechno, co kořeny má, je v kompetenci partnerky, co kořeny nemá, je v mé kompetenci.
Pokud vás napadá otázka, co v zahradě nemá kořeny, tak vězte, že je nemají například slepice, pejsek, terasa, přístřešky, ale ani ploty, dům, nářadí nebo elektrárna. A není to u nás tak, že by každý dělal jen „to svoje“. Jde o kompetence, o rozhodování. A tak partnerka vybírá, jaké stromy a keře budeme v zahradě mít a kde, kdy se budou sázet a kdy stříhat. Kdy potřebuje posekat trávu. A jelikož stroje jsou v mé kompetenci, starám se, aby byly vždy funkční, a když je potřeba, posekám 😉 I když kolem kytek si poseká i sama, má na to patřičně vhodné nářadí, o které se postarám, stejně jako o energii do něj.
Takové rozdělení odpovědnosti za jednotlivé oblasti nám dovoluje vyhnout se situacím, kdy jeden nedělá nic, protože čeká, co mu ten druhý rozkáže a řekne i to, jak to má udělat, aby byl spokojený. Vyhýbají se nám i situace, kdy první toho druhého zkritizuje, že něco v zahradě udělal jinak, než si on, šéf, představuje. My máme dva šéfy, a proto se musíme dohodnout, jinak nebude nic. A když se shodneme, že něco nového u nás přibude, odpovědnost za to, jak to bude, má jen jeden. Já se partnerce do stromů nepletu, protože stříhání, roubování nebo jinému ošetřování stejně nerozumím 😀 a ona se zase nestará, jak já nabíjím baterky nebo brousím nůžky. My si nehrajeme na nenahraditelné, protože víme, že takových bývají plné hřbitovy…
Samozřejmě se umíme při práci zastoupit a spoustu věcí děláme společně. Ale díky předchozímu dobrému rozhodnutí se nemusíme dohadovat stylem „Já jen v dobrém jsem chtěl…“ Protože pomoct druhému neznamená udělat to tak, jak si já nejlépe představuji, ale jak to ten druhý chce a potřebuje.
Zanechat odpověď