V minulosti jsme často cestovali po Čechách na výstavy i do zahrádkářských obchodů. V srpnu jsme se rozhodli, že si návštěvu jedné zajímavé výstavy zopakujeme, abychom neztratili přehled, co je nového. A udělali jsme velmi dobře. Cestovat od nás na druhý konec Česka není jednoduché ani na vzdálenost, ani na čas a ani na peníze. Ale když je to součástí vaší práce, tak vám to tak ani nepřijde. Jednoduše sednete do auta a zase jdete. Některé výstavy jsme navštívili i jako součást naší cyklodovolené. Takže máme celkem slušný přehled o tom, na které výstavy se jet vyplatí a na které ne.

My jsme si vybrali na výlet v sobotu a vyráželi jsme z domu ve tři ráno. Přece jen cesta je to daleká, pět hodin to od nás do Olomouce trvá. A chtěl jsem tam být dřív, abych mohl dobře zaparkovat. Z minulosti jsem měl tip na dobré místo nedaleko výstaviště, ale kdoví, co se za ty roky změnilo. Cestou jsme se zastavili v bankomatu doplnit zásobu hotovosti na nákupy.

Do města jsme dorazili před osmou a žádné náznaky dopravní zácpy pro výstavu, jako v Nitře. Na křižovatce, kde jsem plánoval odbočit sice stála nová benzínka, ale navigace mě vedla správným směrem a vrátila na požadovanou ulici. Podlehl jsem však tabulím, určujícím směr k parkovišti a objel výstaviště ze severu. Po chvíli jsem byl před podzemním parkovištěm nákupního centra, kde bylo pro hosty Flóry vyhrazených několik set volných míst. Protože ještě nebylo osm hodin, dal jsem na navigaci a objel výstaviště z jihu, zda by přece jen nebylo to moje oblíbené parkoviště volné. Do začátku otevření je ještě hodina.

Přijdu ke křižovatce, tam sloupek a cyklostezka. Zde neodbočíte doprava. No za dvacet metrů druhá křižovatka a na ní v žlutých vestách městská policistka i organizátorka, přijedu k nim. Prý „Jeďte, je tam volno“. Po třiceti metrech opět doprava, prázdné parkoviště, ale parkmajster říká, že zde se musí platit. Na otázku o výši parkovného říká „Padesát korun na celý den“. Nebylo co řešit, zaparkoval jsem. Asi dvacet metrů od výstupní brány, po deseti minutách zbytečné okružní jízdy Olomouci. Pro srovnání, tchánovi trvala cesta ucpanou Nitrou na parkoviště hodinu a zaplatil 4 eura za místo daleko od brány. Jelikož kurz CZK / EUR je 25, my jsme platili polovinu, o ušetřených nervech a naftě nemluvím.

Co s načatým ránem? Pokecali jsme s parkmistrem, dali si druhou snídani z dovezených zásob i kávu z termosky. O deváté jsme udělali padesát kroků k pokladně, koupili si vstupenky po 150 korun a začala se naše letošní návštěva Flóry Olomouc.

Hned po vstupu do areálu nás klikatý chodník provedl po vstupní expozici výstavy květin. Já ani nevím, jak se všechny jmenují, ale využil jsem svou zrcadlovku a pokusil se nafotit zajímavé záběry, do kterých mi nevstoupili jiní fotografové nebo návštěvníci. V takových chvílích mi chybí pořádně „sklo“, protože světla nebylo v hale nazbyt.

Když jsme absolvovali „povinnou jízdu“, vyšli jsme ven, v podstatě do parku, a začala se prohlídka všech rostlin, květin, keřů, stromků i expozic v halách. Nechyběl tradiční český česnek a jiné plody a samozřejmě občerstvení. Prodávali tu i jiné cetky, ale ne v takovém rozsahu, jako v Budějovicích či v Nitře. Prošli jsme se areálem, rozhodovali se, co nakoupíme a také jsme nevynechali doprovodný program.

V krytem altánku (v pátek před silným sluncem, v sobotu před drobnými kapkami deště) jsme měli možnost na vlastní oči a uši vidět a slyšet Alexandra Hemalu, bývalého hlasatele a současného moderátora českého zahrádkářského magazínu a také „exota“ Vlastimila Šindeláře, který je znám tím, že všude a stále chodí bos. V létě po zahradě je to normální, v horku na asfaltu prý poskakuje 😉 A ani v sobotu mu nebyla na nohy zima. Zajímavá jsou jeho vyprávění o rostlinách. Nejen v televizním magazínu, který většinou sledujeme večer po návratu ze zahrady přes internet, ale i živě.

Po příjemné hodince, kdy jsme si i odpočinuli, jsme se vrátili k stánkům a k nákupům. Už jsme si prohlédli celé výstaviště, už jsme se rozhodli, u koho nakoupíme. Nejen česnek na konzum i podzimní výsadbu. Olinka už za ty roky ví, že Mondeo kombi je velké auto a že se do něj hodně vejde 😉 A tak mezi letošními „úlovky“ jsou i dvě keříčkové višně plstnaté nebo réva či dobromysl.

Když už jsme měli plné ruce, využili jsme blízkost nádvoří k bráně a blízkost brány k našemu zaparkovanému autu. Služba na bráně nám dala diskotékové razítko na pravou ruku, my jsme vyšli ven, přešli přes silnici a chodník a naložili nákup do auta. Za pár minut jsme se už vraceli na výstaviště, abychom se porozhlédli po chutném obědě. Zalíbily se nám domácích medailonky s loveckými bramborami a cibulí, porce za 99 korun. Najedli jsme se s chutí a ještě jednou se prošli vedle stánků s rostlinami. To by bylo, aby Olinka ještě něco nekoupila 😉 Například „sněhovou kouli“ – tedy oblíbený květ našich babiček, kalinu, pro svou mámu.

Krátce po jedné hodině jsme opět nasedali do auta s úmyslem vrátit se domů. V pravý čas, zanedlouho zamračená obloha začala posílat na zem první kapky deště. Hned po výjezdu z parkoviště jsme zaregistrovali o něco hustší provoz, než ráno, ale ani to se nechytalo na výstavní Budějovice. Za čtyři hodiny jsme už parkovali u tchýně, abychom předali dárek a dali si večerní kávu.

Absolvovali jsme i jarní i letní Flóru Olomouc a kdykoliv sem přijdeme, cítíme se zde fajn, je tu co obdivovat i nakoupit a nikdy nám ten čas nepřišel ztracený, i když musíme cestovat z domu daleko. Málokdy se nám přihodí, že jedeme kolem nebo si uděláme malou zajížďku, abychom se na výstavišti v Olomouci na pár hodin zastavili. Za těch tisíc korun za palivo se jednou ročně do Olomouce vypravit určitě vyplatí.